Pochybnost
Ben
Začal jsem mít pochybnosti, jestli bylo dobré rozhodnutí nasednout k ní do auta. Valila to po silnici neuvěřitelnou rychlostí a neustále sledovala zpětná zrcátka. Byla zvláštní. Krásná, ale zvláštní. Utekla před svým snoubencem, který spal s její sestrou. To jsem chápal. Ale přesto mi na jejím příběhu něco nesedělo. Možná říkala pravdu, ale rozhodně ne celou.
Pozoroval jsem ji bez mrknutí oka. Dlouhé hnědé vlasy měla učesané v neúhledném drdolu. Rty stažené do napjaté linky a modré oči přišpendlené na silnici před sebou.
Na další benzínce jsem přemýšlel, jestli nebude lepší pokračovat radši pěšky. Možná je její krásná tvářička jen maska vyšinuté ženské a Bůh ví, že já o vyšinutou ženskou fakt nestojím.
Využil jsem situace, když šla Eli zaplatit, a přelezl do zadní části karavanu. Něco mi nesedělo. Nemohl jsem si pomoct. Otevíral jsem skříňku po skříňce a narazil na její zavazadlo. Velké, černé, narvané k prasknutí.
Podíval jsem se přes okénko, abych se ujistil, že je pořád uvnitř. Nechtěl jsem narušit její soukromí, takový nejsem, ale tušil jsem, že něco skrývala. To, že tak vypadla z kempu nebylo jen šílené, bylo to absurdní. Jedna část mě říkala, ať to nedělám, ale ta druhá – silnější, zvědavější a instinktivnější – mě přesvědčovala o opaku. A tak jsem bez dalšího zaváhání chytil zip a jedním rychlým tahem odepnul brašnu.
„Co to do prdele…“ nestihl jsem dokončit větu a slyšel jsem za sebou cvaknutí. Ten zvuk jsem znal až moc dobře. Polkl jsem, pomalu se otočil, abych se podíval na Eli, která stála za mnou a mířila mi zbraní přímo na hlavu. Do hajzlu!
„Eli…“ dal jsem ruce pomalu vzhůru. Hrudník se jí zvedal hlubokými nádechy. „Kde jsi to vzala? Odlož tu zbraň.“
„Ne!“ svírala pistoli oběma rukama. Třásla se, ale držela ji pevně. Tohle nebyla sranda. To jsem poznal.
„Nehýbej se!“ vyštěkla. „Hlavně klid,“ udělal jsem malý nepatrný krok blíž. „Nechci ti ublížit. Jen mi řekni, co je to za šperky.“
„Víš, co je to za šperky,“ řekla.
„Jsou to ty ze zásilkového vozu? To tys je ukradla?“ Udělám ještě jeden malý pohyb kupředu. Pomalu, aby se nelekla.
„Zpátky!“ zakřičela a sevřela zbraň ještě silněji. Klouby jí zbělely napětím. „Proč se mi hrabeš ve věcech?“
„Proč si ukradla ty šperky?“
„Buď zticha!“ vyštěkla. „Potřebuju přemýšlet.“ Nebyla připravena na to, že na mě bude muset vytáhnout zbraň. „Neměla jsem tě brát. Zatraceně!“
„Hele Eli. Nechci žádné problémy.“
„Sklapni!“ máchla zbraní a pak ji pevně uchopila oběma rukama.
„Přece bys mě nezastřelila.“ Věděl jsem, že zaváhá. A taky že jo. Ten zlomek vteřiny mi stačil, abych jedním dlouhým krokem překlenul vzdálenost mezi námi. Uchopil jsem její zápěstí a otočil jí ruku tak, jak jsem se to učil. Dřív, než stihla zareagovat, zbraň jí vypadla z ruky. Hbitým pohybem jsem ji otočil a přitlačil na skříňky za ní. Prudce vydechla, když jsem se celým tělem natlačil na to její a dal ji ruce za záda.
„Jak jsi to…“ zašeptala poraženě.
„Jsem policajt, Eli. Bývalý, ale stále policajt.“
„Zasraný fízl?“ zasyčela a začala se cukat.
„Bývalý,“ zdůraznil jsem. Zavrtěla se pod mým tělem. Mě to nenechávalo chladným. Cítil jsem, jak se ve mně všechno napíná. Jak se to míchá. Adrenalin. Touha. Musel jsem zachovat chladnou hlavu a přemýšlet, jak s touhle situací naložím. Měl jsem dvě možnosti… Teda možná jich bylo víc, ale já si připouštěl jen dvě. Mohl jsem ji provizorně spoutat a odvézt na policejní stanici, anebo – a ta možnost se mi líbila víc – jsem si ji mohl vzít tady a teď a nechat ji pokračovat v té cestě, vystoupit v Cadaqués a dělat, jako bych ji nikdy nepoznal.