Zvědavost
Eli
Zvědavost je zvláštní vlastnost a já ji měla na rozdávání. Vyskočila jsem z auta a snažila se vyřešit dilema. Otevřít batoh, nebo ne? Chodila jsem před karavanem tam a zpátky jako tygr v kleci. Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se. Nikde ani noha. Jen ticho opuštěné benzínky a bzučení hmyzu ve vzduchu ztěžklém letním horkem. Rychlým krokem jsem přešla ke dveřím spolujezdce a prudce je otevřela. Teď nebo nikdy! Sklonila jsem se k ruksaku a vzala zip mezi prsty. Otevírala jsem ho s mučivou trpělivostí a zatajeným dechem. Ruce se mi třásly, ne strachy, ale napětím. Vzrušením. Zvědavostí. A možná trochu i vinou. Rozevřela jsem ruksak a pod černou látkou zahlédla zlatý ornament na něčem, co jsem nestihla identifikovat, protože pak… Stisk. Pevný a silný. Obepnul mé zápěstí. Srdce mi poskočilo a dech se mi zadrhl v plicích, jako bych dostala ránu do zad.
Ben mě přitáhl k sobě a než jsem stihla zareagovat, přišpendlil mě svým tělem ke karavanu. Nohy se mi nekontrolovatelně roztřásly. Ne proto, že mě chytil při činu, ale protože byl tak blízko. Nasála jsem vzduch, abych zásobila tělo kyslíkem, který mi docházel. Zasáhla mě směs cedru, vanilky a čehosi, co mi připomínalo vůni domova, který jsem nikdy neměla.
Nedokázala jsem od něj odtrhnout pohled. I když jsem si to nechtěla přiznat, něco mezi námi vibrovalo. Něco, co bylo silnější než obavy. Surové. Nečekané.
Ben mě držel tak blízko, že jsem cítila každý jeho nádech na své hrudi. Teplo jeho těla mě zalévalo jako vlna. A mně připadalo, že ten stisk… nebyl výhružný.
„Co si myslíš, že děláš, Eli?“ zavrčel. „Já… já jsem…“ „Chtěla jsi zjistit, kdo jsem?“
Zavládlo ticho. A já jsem poprvé za dlouhou dobu nevěděla, jestli mám utéct nebo zůstat.
Chvíli se mi díval do očí, jako by z nich chtěl něco vyčíst, a pak mě konečně pustil. Měřila jsem si ho zvídavým pohledem. Ben na první pohled nevypadal jako někdo, kdo by mi mohl způsobit problémy. A přesto mi něco říkalo, že za tím odzbrojujícím úsměvem skrývá víc, než dává najevo. Nevěděla jsem o něm nic. Ani odkud je, ani co v tom batohu tak urputně chrání. A to varování z rádia mi znělo pořád v hlavě jako nepříjemná ozvěna.
„Co máš uvnitř?“ kývla jsem bradou ke krosně. „Hele, nemám rád, když se mi někdo hrabe ve věcech,“ řekl a jeho pohled najednou potemněl.
„To není odpověď na otázku.“ „Líbilo by se ti, kdyby ti někdo šmejdil ve spodním prádle?“ „Máš tam něco, co nechceš ukázat?“ „Jsou to moje věci. A já rozhoduju, kdo je uvidí.“ „Tohle je můj karavan a já rozhoduju, koho v něm povezu.“
Popadl batoh. „Prostě tam mám něco, co je pro mě důležité.“
„Nechápu, proč z toho děláš takové drama.“
„Sakra práce,“ zavrčel. „Radši půjdu, než bych se nechal šacovat jako nějaký zločinec.“
Rozum mi říkal, ať ho nechám jít. Byla bych hloupá, kdybych neviděla, že je to komplikace. A muž? To je komplikace s velkým M.
„Vypadáš na tvrďáka, ale ve skutečnosti jsi docela cíťa,“ pousmála jsem se, doufajíc, že to prolomí jeho zlobu. Zadíval se mi do očí tak intenzivně, až se mi zhoupl žaludek.
„Omluv se mi,“ řekl vážně.
Obočí mi vyletělo překvapením. „Cože?“
„Omluv se. Jinak do auta nenastoupím.“
Jeho slova nebyla rozkaz, ale výzva. A ve mně se cosi pohnulo. Možná proto, že poprvé někdo chtěl slyšet omluvu ne proto, aby vyhrál, ale protože měl svou důstojnost.
„Tak fajn,“ nasála jsem vzduch do plic. „Omlouvám se.“
Naskočil zpět do auta.
„Když o mně budeš příště chtít něco vědět, prostě se zeptej.“
„Dobře, tak řekneš mi, odkud jsi? A co vlastně děláš?“
V koutcích rtů se mu zaleskl úsměv. „Jsem z Modravy. Ale většinu času trávím na cestách stopem. Svět mě přitahuje víc než stálá adresa. Vydělávám si po cestě. Kde je práce, tam chvíli zůstanu.“
„A kam máš teď namířeno?“ „Do Cadaqués.“
„Co tam?“ „Čeká mě tam menší zakázka,“ odpověděl vyhýbavě a jeho oči se přitom podezřele
zaleskly. Mluvil o práci… nebo o něčem úplně jiném?
Karavan jsme zaparkovali v klidném kempu Ile du Rhin. Posadili jsme se ven. Nemohla jsem si pomoct a očima mu přejela po tváři.
„Co ty, Eli?“ ozval se najednou a stočil ke mně pohled. „Ty o mě už něco víš… Tak mi řekni, co tě přivedlo na cestu karavanem.“
Do prdele! Otázka, na kterou jsem nebyla připravená. Žaludek se mi stáhl a v plicích jako by najednou ubyl vzduch.
„Tohle neměl být žádný roadtrip,“ hlesla jsem. „Spíš… útěk.“
„Útěk?“ nadzvedl obočí a naklonil se trochu blíž. „Doufám, že jsem nenastoupil ke zločinci.“
Zasmála jsem se, i když to bylo trpké. „Jestli milovat parchanta je zločin, tak jsem vinna ve všech bodech.“
„Co ti provedl?“ zeptal se.
Odvrátila jsem pohled a chvíli mlčela. „Měli jsme se brát… a on se rozhodl, že sex s mojí starší ségrou bude zajímavější než prstýnek.“
Ben sklonil hlavu a po chvíli řekl: „Tak to je teda něco.“
Ve dvě ráno mě probudil hluk. Podívala jsem se na Bena. Spokojeně spal ve spacáku na zemi. Z ničeho nic se přes okna mihl světelný kužel. V tu chvíli mi v žaludku zacukalo a v krku jsem ucítila hořkou pachuť strachu. Když jsem zahlédla dva muže v uniformách, prolétla mi hlavou jediná myšlenka: Musíme vypadnout! Klopýtla jsem o vlastní nohy. Ben se zmateně rozhlížel kolem a já, při pohledu na jeho rozcuchané vlasy a odhalenou hruď, na chvíli zapomněla, proč vlastně tolik panikařím.
„Musíme jet!“ vykřikla jsem.
„Cože?“ Byl v polospánku, neschopen pochopit situaci.
Bezmyšlenkovitě jsem skočila za volant a prudce vyrazila vpřed. Tupá rána zezadu mi připomněla, že Ben byl stále ve spacáku.
„Co sakra blbneš, Eli?“ ozval se jeho hlas za mými zády, rozčilený a zmatený.
„Hele, nemám čas ti to vysvětlovat, Bene!“ odpověděla jsem, soustředěná na silnici.
„Myslím, že času máme až až,“ řekl, když si sedl na sedadlo vedle mě a zapnul si bezpečnostní pás.
„Proč si z toho kempu tak vystřelila?“
„V noci je klidnější provoz,“ odpověděla jsem a doufala, že se nebude dál vyptávat.