Rozhodnutí
Eli
„Kdo to sakra byl?“ střelil po mně pohledem.
„Nevím,“ zalhala jsem.
„Eli, teď není čas na lži!“ Chytil mě za ramena, až to zabolelo.
„Nejdřív mi řekni, co máš v tom batohu!“ trvala jsem na svém.
„Vždyť jsem ti to říkal. Mám tam urnu s babičkou.“ Rozhodil rukama a pak si zajel prsty do vlasů.
„Nosíš urnu s babičkou v batohu jako svačinu? To je trochu děsivé, nemyslíš?“
Chvíli na mě hleděl, jako bychom mluvili úplně jiným jazykem.
„Děsivé je, že je teď v autě nějakého pobudy.“
Při představě, jak můj ex otevře batoh a místo šperků najde urnu, jsem se neubránila smíchu.
„Čemu se směješ?“ vyjel na mě. Smích mě okamžitě přešel, když jsem viděla, jak vážně to bere.
„Promiň… jen jsem si živě představila, jak se bude tvářit, až to otevře.“
„To je tvůj ex?“ došlo mu. „Jedeme!“ zavelel.
„Zbláznil ses? Mám v autě šperky za několik milionů! A jestli ti to ještě nedošlo… On je chce!“
„A já chci zpátky svou babičku. Takže buď nastoupíš, nebo tě vysadím na nejbližší policejní stanici.“
Nedal mi na výběr. Měl moji zbraň i klíče od auta. A v tom autě byly ty zatracené šperky.
Jel tak rychle, jak mu to karavan dovolil. Celá situace mi připadala absurdní. Vezl babičku přes několik států, aby její popel rozprášil do Středozemního moře, tam, kde se kdysi zamilovala do jeho dědy. Bylo to šílené a přesto dojemné.
„Díky, že jsi ten batoh bránila,“ prolomil ticho.
Pohledem jsem o něj zavadila a usmála se. Samozřejmě, že jsem ho bránila. Ben vyrazil na cestu bez jakéhokoliv plánu, ale pravda byla, že jsme ani jeden netušili, kde Toma, mého ex, hledat. Věřila jsem, že až zjistí, co je v batohu doopravdy, ozve se sám. A i když jsem nevěděla, co se v Benovi právě odehrává, měla jsem chuť ho obejmout. Už to nebyl jen cizinec. Byl to přítel.
Podívala jsem se na Bena. Mlčel, ale jeho ruce na volantu byly napjaté. Poprvé od začátku cesty vypadal, jako by se měl každou chvíli rozpadnout. Ne kvůli šperkům, ale kvůli tomu, že mu někdo chyběl.
Když konečně zastavil u motelu, vystoupil beze slova a zamířil k recepci. Vrhla jsem se za ním.
„Bene!“ doběhla jsem ho a chytila za rameno. „Počkej!“
„Co je, Eli?“
„Kam jdeš? Myslela jsem, že chceš zpátky tu urnu! Proč jsme zastavili?“
„Protože nemáme tušení, kam jel,“ rozkřikl se. „Mohl zamířit kamkoliv.“
„Až zjistí, co má místo šperků, ozve se. Věř mi.“
Díval se na mě plný pochybností.
„Věříš mi?“ zeptala jsem se.
„Nevím,“ zakroutil hlavou. „Půjdu nahoru, zavolám kolegovi, nahlásíš mu údaje svého ex a oni po něm půjdou.“
Zadrhl se mi dech. „Ne… To nemůžeš. Když půjdou po něm, půjdou i po mně. A já…“
„Tak odjeď.“ Vrazil mi klíče do ruky.
Sakra! Přestože jsem neměla sebemenší důvod zůstat, a už vůbec ne, když mě tu nechtěl, nemohla jsem se odhodlat otočit se a odjet. Ben si vzal klíč od motelového pokoje a bez jediného ohlédnutí zamířil ke schodišti.
Vyrazila jsem za ním. Do nosu mi udeřila vůně starého, zvlhlého dřeva. Schody pod mými kroky neúprosně vrzaly, takže musel vědět, že jdu za ním. Náhle se prudce zastavil a otočil. Neexistovala šance zareagovat včas a zastavit se. A tak jsem narazila plnou silou do jeho tvrdé, svalnaté hrudi.
„Dal jsem ti příležitost…“ Nedala jsem mu dokončit větu, pevně jsem ho chytila za tričko a prudce přitáhla k sobě. Jakmile se naše rty setkaly, Ben překvapeně vydechl. Jeho rty nebyly jemné, jak jsem si myslela, ale drsné a tvrdé. Dřív než jsem se stihla odtáhnout, chytil mě za pás a přirazil k sobě. Jazykem přejel přes můj spodní ret a pronikl dovnitř mých úst. I když jsem polibek iniciovala já, převzal nad ním úplnou kontrolu. Čím víc si mě tiskl k sobě, tím víc jsem děkovala Bohu, že mě drží tak pevně, protože jinak bych se tu a teď rozpadla.
Když se odtáhl a opřel čelo o to mé, zrychleně dýchal.
„Co to děláš?“ zašeptal. „Říkal jsem ti, ať odjedeš.“
„Nemůžu,“ přiznala jsem a prsty si začala hrát s jeho vlasy na týlu.
„Sakra, Eli,“ zamumlal a věnoval mi ještě jeden lehký polibek na rty, než odemkl dveře a vtáhl mě dovnitř. Přitiskl mě ke dveřím a začal mě vášnivě líbat.
Nemohla jsem se nabažit jeho polibků, když se náhle odtáhl. Otevřela jsem oči a na zdech motelového pokoje tancovala modro-červená světla zvenku. Nevolnost mi zamotala hlavu a já klopýtla, zatímco Ben spěchal k oknu a odhrnul závěsy.
„Ty jsi zavolal poldy?“ do očí se mi nahrnuly slzy, ale rychle jsem je rozmrkala. Ten bastard!
„Ne!“ řekl rázně.