Probuzení
Eli
Zatraceně! Přes slzy jsem skoro neviděla. Opravdu je tohle konec? Po pár metrech jsem musela zastavit. Nenávistně jsem šlehla pohledem k ruksaku, který ležel pod sedadlem. Zatracené šperky! Zatracená urna! A pitomý Ben! Ben, do kterého jsem se zamilovala!
Rozzuřeně jsem popadla batoh a otevřela ho.
Do prdele! Tohle není můj batoh!
Otevřela jsem urnu. Uvnitř byl textilní sáček. Okamžitě jsem ji zavřela. Musím najít Bena!
Neměla jsem nejmenší tušení, kde ho hledat, ale pamatovala jsem si, kde jsem ho vysadila. Zaparkovala jsem na parkovišti kousek odtamtud a vyrazila s ruksakem na zádech stejným směrem, kterým šel on.
Vedro bylo k nesnesení a já pořád chodila v kruhu.
Když jsem už potřetí míjela opuštěnou budovu, zaslechla jsem jeho pronikavý hlas. Instinktivně jsem zamířila k malému okénku. Špinavé, tmavé sklo mi bránilo ve výhledu, ale i tak jsem zahlédla, jak Ben sundává batoh a pokládá ho na stůl.
Sakra! Kdyby ten batoh otevřeli, přišla bych o šperky. A co hůř – šli by po mně mafiáni obchodující s AI čipy!
Co jsem měla zatraceně dělat? Bála jsem se. Tentokrát ne šperky, ale o Bena. Bála jsem se, co by mu mohli udělat, kdyby místo svých AI čipů našli v ruksaku šperky. Neměla jsem ani tušení, o jakou organizaci se jedná a už vůbec, co na těch čipech je, ale věděla jsem, že to není legrace. Ještě chvíli jsem otálela, než jsem vpadla dovnitř. V ten moment jsem uslyšela několik cvaknutí za sebou.
Pět nabušených goril na mě mířilo zbraněmi. Z každé strany. V krku mi vyschlo a srdce se mi zastavilo. To byl můj konec.
Srdce mi bušilo tak divoce, že mi málem vyskočilo z hrudi. Pohledy mafiánů všude kolem byly upřeny na mě, ale moje oči spočinuly na Benovi. Jeho tvář zkroucená strachem mě jen utvrdila v tom, že je to průser. Do čeho jsem se to namočila? Ben nebyl ani zdaleka tak nevinný, jak vypadal. Každý další nádech mi stahoval hruď a chlupy na zátylku se ježily. Velikán se slunečními brýlemi něco zabručel španělsky. Nerozuměla jsem mu ani jedno jediné slovo. Ben na to však pohotově reagoval a nejspíš řekl něco, co přimělo mafiány sklonit zbraně. Velikán se rozesmál a jeho kumpáni ho hned na to napodobily. Jakmile se přestal smát, všichni zmlkli – to mi jen potvrdilo, že je šéf. Velkou dlouhou ruku položil Benovi kolem ramen a něco mu řekl.
„Co tady děláš, Eli?“ Ben se na mě křečovitě usmál.
Párkrát jsem musela polknout, abych se zbavila knedlíku v krku. „Mám tvoje čipy,“ zašeptala jsem téměř neslyšně.
„Cože?“
„Prohodili jsme si ruksaky,“ dodala jsem právě ve chvíli, kdy se prudce rozrazily dveře. Nestihla jsem se vzpamatovat a ocitla se v kouřové cloně. Klopýtla jsem o vlastní nohy a snažila se zorientovat. Co se to sakra děje? Ačkoli jsem těm chlapům nerozuměla ani slovo, po chvíli mi došlo, že je to zásahovka. Ben mě popadl za ruku a táhl do vedlejší místnosti. Opravdová panika mě zachvátila hned jak jsem za sebou uslyšela první výstřely.
„Pojď,“ zavelel Ben. Nohy se mnou nechtěly spolupracovat, a tak jsem za ním vlála jako hadrová panenka. Překvapivě jsme se ocitli ve velkém skladišti plného kovových regálu a plastových krabic.
„Co je na těch čipech?“ vyjela jsem na Bena.
„Opravdu to chceš řešit teď?“
„Chci vědět, do čeho jsi mě to sakra zatáhl!“
„AI! Víc nevím. Zajímaly mě jen moje prachy!“
„Ale asi je nepoužívají pro nic dobrého, co?“
„Hele! Pojď. Támhle jsou dveře,“ vyvlékl se z odpovědi. Neměla jsem na výběr. Společně jsme se rozběhli ke druhému konci skladu. Žaludek se mi obrátil vzhůru nohama, když jsem viděla, jak kulka zasáhla jednoho z mafiánů, který právě vběhl dovnitř. Jeho tělo se otřáslo, padl na kolena, načež dopadl obličejem na betonovou podlahu. Nemohla jsem se přimět, abych Bena dále následovala. Zírala jsem na scénu přede mnou. Ten chlap ležel nehybně na zemi a krvácel. K východu chybělo pár metrů. Koutkem oka jsem zahlédla, jak policie zatýkala členy gangu. A pak… výstřel. V zádech jsem ucítila ostré štípnutí, které mi vyrazilo dech. Nohy mi vypověděly službu. Snažila jsem se zachytit, ale ruka mi vyklouzla z Benova sevření. Kolena dopadla na tvrdou podlahu, z úst mi unikl bolestivý sten. Cítila jsem horko, krev, která mi stékala po zádech a pak chlad. Umírám.
Se škubnutím jsem se probudila. Zpocené tričko se mi lepilo na kůži. Prohrábla jsem si vlhké vlasy a podívala se na hodiny na telefonu. Bylo pět ráno a venku začínalo svítat. S povzdechem jsem vstala a připravila se na cestu. To byl zvláštní sen.
Usedla jsem za volant a na zádech jsem ucítila lehké píchnutí. Asi jsem špatně spala. Pro jistotu jsem si sáhla na záda. Žádná rána. Otočením klíčku motor zaburácel. Mrkla jsem na navigaci – cílová destinace byla nastavená. První zastávka mého neplánového roadtripu: Paříž.
Natankovala jsem plnou nádrž a pořádně se najedla. Za parného odpoledne jsem vjela do malé vesnice na západě Česka, jejíž název upadl v zapomnění hned poté, co jsem minula ceduli. A pak tam stál. Plážová košile, zářivý úsměv a palec vzhůru. Stopař? Na chvíli mě zachvátil zvláštní pocit déja vu. Mohl to být klidně stejný padouch jako v mém snu anebo hůř… nějaký psychopat. Ale já přece taky neukradla žádné šperky jako v mém snu. Nikdy jsem neukradla ani žvýkačky. A přestože, že mi zdravý rozum šeptal nezastavuj, přistavila jsem na kraji silnice.
Naskočil dovnitř s neuvěřitelnou samozřejmostí. Byl nádherný. Hnědé vlasy stažené do culíku, neupravené strniště a jantarové oči. Rozepnutá košile odhalovala svaly na hrudi i vyrýsované břicho. Vypadal jako pravý dobrodruh. Moje srdce se rozběhlo nadzvukovou rychlostí, když ke mně natáhl ruku a kouzelně se usmál.
„Jsem Benjamin, ale přátelé mi říkají Ben.“